Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
 

The Sinners - Hříšníci‚ 1965 - 2015  50 let od založení kapely

 

Bigbít (výběr z TV pořadu)
 

 
„Dudácká Show v Armáďáku“
 

Videozáznam pořízený při příležitosti setkání skupiny The Sinners po 44. letech, (spolu se skupimami Helios a Sharpers) Metropol - malá scéna, České Budějovice - 11. 4. 2008

Zpěv: L. Tupý, kytary: H. Vávrů, J. Zeman, baskytara: B. Vávra,
klávesy: F. Porkristl, saxofon: M. Stecher, bicí: Ivan Šalanda
 Zpěv: J. Zeman, kytary: H. Vávrů, J. Zeman, baskytara: B. Vávra,
klávesy: F. Porkristl, bicí: Ivan Šalanda


MÍŤA, FLOP, ZICH


Vzpomínky - joj, to byly časy......

 Časopis Bravo, džíny Lewisky a Hit-panorama na Ö3
Pavel Ryšavý (zvukař – díky Inďovi, „textař“ – kvůli době)

 


Pří této písničce se mi vybavuje období kolem roku 1971, kdy jsme měli nějaké hraní v Sokolovně – v takzvaném Pekle. Na pódiu spolu se Sinnersáky zpívaly jako hosté Eliška Havránková a Jana Švandová – a vokály to byly čisté, že byste nevěřili, že jsou to činoherky z Jihočeského divadla.
V té době časopis Bravo byl sen každého teenagera – byly tam hitparády, plakáty, prostě naše idoly mládí. Moje mamka mi ho jednou přivezla z Rakouska – byla tam na zájezdě s operou Jihočeského divadla, ale nedejbože, aby ho u ní našli čeští celníci – byl by průšvih. Že bych si představil, že za pár let si ho koupím na každém rohu – tomu bych asi nevěřil. Když jsme jezdili s kapelou třeba do Českých Velenic, čím více k hranicím, tím více kontrol: proč tam jedete, za jakým účelem, pro koho budete hrát……... O Schengenu se nám ani nesnilo.
Džíny lewisky mi vozila rakouská babička mého kamaráda z nedalekého Lince. Asi tomu dnes mladí lidé neuvěří. Bony jsem neměl, Tuzex byl přepych.
Hudební hity, které se v té době hrály, sháněl Inďa – měl přeladěné rádio na západní normu VKV, kde vysílali od 11.00 do 12.00 hodin tzv. Hit-panorámu s největšími hity měsíce, a tak se v kapele nazkoušeli díky němu. Já západní normu neměl, ale přišel na zlepšovák: rakouská televize ještě v té době nevysílala 24 hodin denně a v dopoledním vysílání byl na obrazovce monoskop a jako zvukový podklad tam pouštěli Österreich 3 s výše uvedenou hitparádou – takže jsem taky do kapely nějakou tu hudební novinku přinesl.
Hodně jsme cestovali po kraji – různé plesy, čaje, taneční zábavy, ale doba vyžadovala české názvy kapel (Rangers-Plavci, Greenhors-Zelenáči a tak samozřejmě Sinners-Hříšníci. Také se vyžadovaly české texty u anglických písniček. Nezáleželo moc na obsahu a kvalitě. Stačilo, aby to bylo na nabídkovém listě. Tak jsem se také dostal k tomu, že jsem pro kluky v kapele nějakou tu blbost složil a mohli jsme hrát.
Ale byly také průšvihy. Někdo po tancovačce, nedaleko od kulturáku, kde kluci hráli, na vlakovém nádraží (myslím, že to bylo v Nové vsi) zapálil vlajku – už si ani nepamatuji jakou. Samozřejmě, že důvod, proč se pálila – byla naše západní muzika a museli jsme na Lanovku k výslechu. Tam jsme podepsali něco jako protokol, že o tom nic nevíme – ale kdo ví – možná jsem v Cibulkových seznamech…
Díky Sinnersákům jsem se také podíval k moři – projeli jsme celé černomořské pobřeží, od Burgasu až po Albenu, byl jsem u moře poprvé a také naposled.
Kapela měla také vystupovat v televizním pořadu. Natáčelo se v tehdejším Domu kultury ROH (dnešním Metropolu), a kluci tam měli asi tři písničky. Samozřejmě, že s českým textem. Ale ta, která podle mého názoru byla nejlepší: lidová „Pivečko ty pěnivý, k tobě já mám lásku“, byla kámenem úrazu. V polovině skladby se totiž přešlo do jazzrocku (mě se to moc líbilo), ale nelíbilo se to tehdejšímu dramaturgovi V. Dvořákovi (ten populární s Bohdalkou). Pak to zdůvodnil, že Jirka Zeman má dlouhé vlasy a moc s nima houpá – přitom Jirka je měl do culíku, aby nebyly zepředu vidět. Ach jo. Takže televize nic.
Díky kapele jsme se taky dostali v Sokolovně zadarmo na G. Bécauda. Za cenu toho, že jsme jako bedňáci vynosili ze dvou Avií jeho aparaturu na podium. A já díky tomu jsem panu Bécaudovi podal ruku. Jak k tomu došlo? Bylo známé, že muž tisíce voltů běhěm koncertu vypije lahvičku Ballantínky. Tu měl sebou. Ale potřeboval led. Ten v Sokolovně samozřejmě k dispozici nebyl. Jak jsem se tak potuloval po zákulisí blízko jeho šatny – objevil se pán, tuším, že to byl někdo z Pragokoncertu jako tlumočník Bécauda (myslím, že to byl publicista pan Matzner, ale už si to nepamatuji přesně), jestli někdo z přítomných tu není autem. Měl jsem auto před Sokolovnou. Ptám se co by potřeboval. On mi pověděl, že pan Bécaud by rád k whisce led. Že po koncertu mají zadaný hotel Zvon na večeři a jestli bych tam pro led nedojel. Sedl jsem do auta a jel do Zvonu za panem vedoucím Blechou (znali jsme se - chodil jsem tam s Kájou Červeným (synem hokejisty Zlaťáka), do jedničky na vínečko. V té době ještě automaty na taková ta ledová dutá vajíčka v Budějicích moc nebyly. Pan Blecha mi led dal do takové obrovské stříbrné mísy – vysypal tam všechen led z té mrazničky. Sedl jsem do auta a zpátky do Sokolovny. Tam už bylo narváno k prasknutí – těsně před 20. hodinou. Pořadatelé u vchodu mě zastavili, abych ukázal vstupenku. Já jsem hrdě řekl, že vezu led pro pana Bécauda a se stříbrnou orošenou mísou jsem byl vpuštěn. Teď už jsem stál přede dveřmi Mistra a zaklepal. V předsálí jeho šatny (spíš kumbálu – přece jenom Sokolovna není PaKul v Praze), už zkoušel jeho orchestr a ladil. Otevřeli se dveře a onen tlumočník mě pozval dál. Vkročil jsem – on, už připravený ve svém modrém obleku s puntičkovanou kravatou – položil mísu na stolek, a pan překladatel mu asi řekl, že jsem to já, který přivezl led… Pan Bécaud ke mně přistoupil a podal mi ruku, řekl „mersí“ (s tím krásným francouzským R. V tu chvíli jsem z pod trika vytáhl program koncertu, aby se mi podepsal. Bécaud prohodil pár slov k tlumočníkovi. Ten mi vzápětí sdělil, že pan Bécaud má pověrčivou zásadu, podepisovat se až po koncertu. Že po koncertu se mi rád podepíše. Když koncert skončil – a já viděl tu hodinovou frontu – rád jsem se na podpis vykašlal s tím, že mi podal ruku Muž tisíce voltů. Po koncertu jsme zase naložili aparaturu do dvou Avií a já si odnesl prádnou lahev od Ballantínky. Doma jsem si ji dal jako protizávaží splachovadla na WC. Houpala se tam do doby, než jsem se rozvedl. Ale ten Bécaud se mi ke konci koncertu zdál tak trošku malátný – ale v normě. No, ani se nedivím – já to vypít za dvě hodiny, tak jsem muž „Mínus jeden volt“. Mám hezký zážitek, ne?
A to vše díky „Sínrsákům“!

TOPlist